Procházka po kotorském opevnění

Pozornost návštěvníků Kotoru upoutává v první řadě středověké městské opevnění, pokládané za jeden z nejpozoruhodnějších příkladů středověké fortifikační znalosti a dovednosti. Ostatně právě své pevnostní soustavě může Kotor především děkovat za to, že byl v roce 1979 zapsán do seznamu světového kulturního dědictví organizace UNESCO (spolu s městem bylo zapsáno i jeho přírodní a kulturně historické okolí, vč. přímoří).

Fortifikační komplex Kotoru, tj. pevnost a hradby, nevznikl najednou, nýbrž se rozvíjel postupně v průběhu věků, od ilyrského opevněného sídla (castellum) na kopci Svatý Jan (Sveti Ivan, též nazývaný místně Sandjovani) ve výšce 280 metrů do nové části ze 17. a 18. století. Tento vývoj byl podmíněn geografickou charakteristikou úzkého prostoru tvaru trojúhelníku mezi krátkým tokem podmořské krasové vyvěračky Gurdić a říčky Škurdy, na němž se rozvíjelo urbanistické středověké jádro Kotoru a skalnatým masívem Sveti Ivan, který je úplně oddělen hlubokou soutěskou od hor v pozadí, a představoval od nepaměti ochranu a citadelu.

Zbytky někdejšího ilyrského opevněného sídla, jakož i případného římského opevnění na kopci Sveti Ivan byly poničeny pozdějšími přestavbami. Od 9. století rozlišují byzantské prameny jasně pojem "dolní město", tj. dnešní městské jádro od pevnosti na kopci Sveti Ivan. Do 14. století pás hradeb obepínal celé městské jádro i kopec Sveti Ivan i s citadelou na vrchu, takže v dnešní podobě jsou hradby Kotoru jedinečným celistvým příkladem pevnostní architektury ve Středomoří. Celková délka hradeb jsou 4 kilometry, jejich tloušťka se pohybuje od dvou do šestnácti metrů a výška v některých místech dosahuje až dvacet metrů, s maximálním podílem účelného využití přírodních svahů a skalních stěn kopce Sveti Ivan, jakož i zmíněných toků obou řek a mořského břehu.

Celé městské jádro obepínají mohutné hradby podél řeky Škurdy a podél mořského břehu do vyvěračky Gurdić. Dnešní hlavní brána, přesněji Mořská brána (Morska vrata) v západním úseku hradeb umožňovala přístup jen z moře, z přístaviště zvaného Marina, resp. z úzkého pásu pobřeží před západními hradbami. Dnešní příbřežní cesta s mosty přes Škurdu a Gurdić byla vybudována až v 19. století. V prostoru přístaviště se kdysi nacházel lazaret určený pro pobyt v karanténě lidí i zboží z dalekých zemí. Tam, kde je dnes správa přístavu - kapitanát (Lučka kapetanija), byla malá lodžie, která byla již tehdy určena pro přístavní správu (místo se dodnes nazývá Luža).

Vstup do města z pevniny je možný jednak Severní branou (Sjeverna vrata) s vysutým mostem přes Škurdu, která byla postavena v polovině 16. století, jednak Jižní branou (Južna vrata). Tuto bránu chránily hned tři věže: vnitřní, prostřední a vnější s vysutým mostem přes Gurdić. Vnější brána pochází z 18. století, vnitřní ze 16. století a prostřední ze 13. století.

Nejstarší částí hradeb dochovaných v původním stavu tvoří součásti severovýchodního rohu pevnosti; pocházejí z období nejintenzivnějšího budování fortifikace, tedy ze 13. a 14. století, se dochovaly jen málo, protože je bylo nutno později vzhledem k používání účinnějších zbraní přebudovat a zpevnit.

Vzrůstající turecké nebezpečí od 15. do 17. století si vyžádalo zesílení hradeb a vybudování bašt, a to jak směrem k moři (bašta Valier a Korner) tak i Severní brány (bašta Gurdić) i směrem k severu (bašta Riva, Bembo, Citadela a s válcovou věží Kampana.

Na východě a na jihu stoupají hradby na Sveti Ivan. Tam byla na místě předpokládaného opevněného ilyrského sídliště vybudována samostatná pevnost Kaštel. V západním sektoru hradeb je zajímavý komplex tzv. Malé pevnosti s věží Kontarini z 15. století, která měla chránit malou bránu vedoucí k vesnici Špiljari a pěší cesty do vnitrozemí, které byla ve své době jediným spojením s Černou Horou v této oblasti.

V jižním sektoru se v nejvyšší míře využívalo předností terénu, mj. srázů kopce Sveti Ivan, které jsou zde natolik nepřístupné, že tu nikdy nebylo třeba stavět hradby.

Jak bylo již uvedeno, hradby se stavěly, zpevňovaly a zesilovaly od 12. do 18. století. Ale byly i některé stavební úpravy, prováděné v 19. století za rakouského panství v Kotoru, a dokonce i v průběhu Druhé světové války.

Kotor měl to štěstí, že je jedním z málo měst na východním pobřeží Jadranu, kde se kompletně dochoval pás hradeb a fortifikace jako celek, navzdory všemu válečnému ničení a pustošivým zemětřesením, uniklo i drastickým urbanistickým opatřením v 19. století, podle nichž byla po celé Evropě stará opevnění likvidována v zájmu nových regulačních urbanistických plánů a dopravních potřeb.

Pevnost sv. Jana (Sveti Ivan) je dostupná, ale dosti obížně. Jedinou možností je pěší výstup z města. Od kostela P. Marie Kolegiaty se odbočí do uličky vedoucí souběžně s hradbami a brankou s portálem se vstoupí na schodiště vzhůru. Nejprve se vystopí k mariánskému kostelíku Gospa od Zdravlja a pak se pokračuje stále vzhůru. Cesta je však neudržovaná, výstup prudký a dost namáhavý, zejména v letních vedrech. Trvá více než půl hodiny. Není divu, jedná se o převýšení 280 metrů! To je důvod, proč jen málo návštěvníků Kotoru absolvuje tento výlet, i když je výhled od pevnosti nádherný. Již dlouhá desetiletí se hovoří o stavbě lanovky (viz aktualita: Bude se stavět lanovka na Lovćen?).

Zdroj informací: www.kotor.org.yu (v současné době nefunkční)