Procházka po nejstarších církevních památkách Kotoru

Tento článek navazuje na: Historický úvod k procházce po nejstarších církevních památkách Kotoru

Nová trojlodní katedrála byla opět zasvěcena sv. Tryfónovi, patronovi Kotoru, mladičkému mučedníku z Frýgie, který zahynul za Déciova pronásledování křesťanů a jehož ostatky koupili Kotorští od benátských kupců. Byla vybudována v roce 1124 v románském slohu, s kupolí a dvěma typickými štíhlými románskými věžemi. Sloužila též při zasedání Velké rady zdejší autonomní obce.

Již ve 14. století došlo ke stavebním úpravám, především v interiéru kostela, jimž dominovaly nové fresky. Jejich tvůrci byli tzv. řečtí malíři (pictores graeci), silně ovlivnění byzantskou freskomalbou. Do dnešní doby se jich dochovala jen menší část, a to ze scény Snímání z kříže v hladní apsidě a fresky světic a světců v obloucích hlavní lodi. Největším uměleckým obohacením interiéru katedrály bylo nové románsko-gotické kamenné ciborium, nádherná kamenická práce proslavených mistrů kotorské kamenické školy, s reliéfy scén zázraků sv. Tryfóna.

Kotorská škola silně ovlivnila stavební tvorbu i v balkánském vnitrozemí - např. z kotorské školy pocházel i významný hlavní tvůrce srbského kláštera Visoki Dečani, patřícího k největším dílům 14. století na Balkáně a který je současně největší dochovanou stavbou středověkého Srbska.

Zemětřesení v 16. století značně změnilo vzhled katedrály. Kupole byla poškozena a musela být odstraněna, byla vyměněna část kleneb a opraveny krovy. Pravou katastrofou však bylo zemětřesení v roce 1667, které výrazně zasáhlo celou Dubrovnickou republiku. Zřítilo se hlavní průčelí s terasou a románská zvonice. Průčelí bylo obnoveno koncem 17. století ve stylu vrcholného baroka s některými dochovanými gotickými a renesančními prvky.

V 18. století byla věnována značná pozornost vylepšení sakristie, která byla přistavěna ke katedrále ve 13. století, a současně bylo obnoveno i vnější schodiště do sakristie. V té době se vylepšení dočkal i interiér katedrály.

Katedrálu však čekal ještě další otřes - katastrofální zemětřesení v roce 1979, kdy byla stavba silně poškozena. Objevily se pukliny a praskliny ve zdech i na klenbě, což výrazně ohrozilo stabilitu katedrály. Byly proto zahájeny práce na zpevnění základů a na drenáži podzemních vod, během nichž probíhal archeologický průzkum. Při něm byly objeveny základy původního kostela sv. Tryfóna z 9. století. Byly obnoveny původní románské pilastry a provedeny další úpravy, j. byly zabudovány desky z armovaného betonu ke zpevnění ve střešní části. Byl upraven tzv. relikviář (prostor, který byl vybudován v 17. století, do něhož se vcházelo po přistavěném schodišti) a galerie nad postranními loděmi, které byly určeny pro prezentaci stávajících a nově objevených předmětů vztahujících se ke katedrále. Vznikl tak svébytný, působivý prostor.

Podle černohorských seismologů opakují se ve zdejší oblasti záchvěvy půdy o velké intenzitě přibližně každých 300 let. Této teorii by odpovídalo poslední ničivé zemětřesení v roce 1979, které následovalo přibližně 300 let po katastrofálním zemětřesení v roce 1667. I přibližně 300 let před ním se tu země třásla s ničivými následky.

Zvláštní pozornost byla věnována úpravě sakristie a galerie nad postranními loděmi jako svébytných výstavních prostor pro prezentaci stávajících a nově objevených předmětů, majících návaznost na katedrálu a její vývoj.

Na svou obnovu musela čekat největší pamětihodnost chrámu, tzv. zlatá pala, až do roku 1966, kdy se v Kotoru konaly velké slavnosti u příležitosti osmistého výročí založení kotorské katedrály. Zlaté pale se věnuje naše procházka: Za zlatými a stříbrnými poklady Kotoru a jeho blízkého okolí.

V severovýchodním cípu urbanistického jádra historického Kotoru, ve bezprostřední blízkosti Severní brány a mostu přes říčku Škurdu stojí jeden ze šesti dochovaných románských kostelů města, kostel P. Marie na řece (Sveta Marija od Rijeke), známější dnes spíše pod názvem Sveta Marija Koledjata též Kologiata (podle kolegia, tj. sboru kanovníků katedrály). Místně se však kostelu nejčastěji říká kostel blahoslavené Ozany, kotorské světice (místně Ozana Kotorska, latinsky Hosanna). Ta se narodila koncem 15. století v chudé pravoslavné rodině v horách nad Kotorem. Sloužila pak řadu let v katolické rodině v Kotoru a přestoupila ke katolické víře. Vstoupila do třetího řádu sv. Dominika, ke prožila dobrovolně 20 let jako reclusa (rekluzy byly ženy, většinou řeholnice, které se na dlouhý čas, případně na doživotí daly zasadit do malé místnosti, kde v odloučenosti od světa trávily život na modlitbách a službě Bohu). Vedla zbožné ženy k duchovnímu životu, k askezi a odříkání, k milosrdenství a k charitě. V roce 1927 byla prohlášena za blahoslavenou. Je pochována právě v kostel P. Marie Kolegiaty. Ozana se těší nejen v Kotoru, nýbrž i na celém černohorském a jihochorvatském přímoří velké úctě. Památný den má 27. dubna.

Po zemětřesení v roce 1979 byly při rekonstrukci zjištěny pod kostelem Kolegiata v hloubce asi 1,5 metru pozůstatky dosti velké starokřesťanské baziliky, jejíž součástí bylo i baptisteriu, tedy křestní prostor, kde se v dobách prvního křesťanství křtilo ponořením do křestní nádrže v baptisteriu - křestní kapli, později pak poléváním křestní vodou. Protože jediný, kdo měl v té době právo křtít, byl biskup, lze z toho odvodit, že šlo o první biskupský kostel, katedrálu.

Vzhledem k tomu, že křestní nádrže tohoto typu se na jadranském pobřeží budovaly od konce 5. do konce 7. století, resp. V době byzantské svrchovanosti nad tímto územím za císaře Justiniána, je mono právě tento časový úsek pokládat za dobu vzniku kostela.

Nový kostel z roku 1221 vyrostl opravu z pozůstatků původní svatyně. V 15. století k němu byla přistavěna kaple sv. Jana (Sv. Ivan) a v 18. století zvonice.

Při renovaci po zemětřesení v roce 1979 byla obnovena původní podlaha druhé kostela, tvořená kamennými deskami, románská okna a především místy dobře zachované, velmi hodnotné fresky monumentální stylu, pocházející pravděpodobně ze začátku 14. století; jsou zřejmě dílem domácích, tzv. "řeckých malířů" kotorské školy, který byla typická prolínáním uměleckých vlivů Západu a Východu.

Vstupní dveře v hlavní fasádě dnešního kostela jsou dílem moderního kotorského umělce V. Lipovce; na jejich bronzových reliéfech jsou znázorněny scény ze života blahoslavené Ozany. Její relikvie jsou uloženy ve stříbrném sarkofágu na bočním oltáři v tomto kostele. Sarkofág je dílem významného jugoslávského umělce Antuna Augustinčiće z roku 1930.

Při obnově Kolegiaty se usilovalo především zachovat co nejvíc z originálního vzhledu druhého kostela (např. stará kamenná krytina byla rekonstruována středověkou technologií), kaple sv. Jana i zvonice.

Ve východní části Kotoru, na cestě od Severní brány k Jižní, stojí za pozornost malý starobylý kostelík sv. Anny (Sv. Ana), který byl původně zasvěcen sv. Martinu, pak sv. Venerandě a teprve v nové době nese jméno sv. Anny. Doba jeho vzniku není známa, ale podle stavebních prvků charakterizujících období vrcholného románského slohu se předpokládá, že byl postaven na přelomu 12. a 13. století. Je to docela malý jednolodní kostel, který byl původně součástí benediktinského kláštera, zrušeného koncem 14. století. Později jej převzalo bratrstvo řezníků a právě tehdy se patronkou stala sv. Veneranda. Až v 19. století, kdy se sem konaly poutě k sv. Anně, se změnilo i patrocinium podle této světice. Během staletí prošel kostel četnými změnami většinou v neprospěch stavby. Úpravy došly tak daleko, že nebylo vůbec na první pohled jasné, že jde o sakrální stavbu.

Změnu přineslo vlastně až osudové zemětřesení v roce 1979, kdy byla stavba velmi těžce poškozena. Při obnovovacích pracích se zjistilo, že jde o velmi cennou stavbu vrcholného románského slohu, s krásnými slepými arkádami, lizénami, originálním řešením krovu a s malou kupolí bez tamburu aj. A na vnější stěně byla objevena jediná vnější freska v Kotoru - sv. Kryštof s Ježíškem. Fresky byly nalezeny i v interiéru, a to napravo a nalevo od oblouků hlavní apsidy. Odborníci jsou přesvědčeni, že jde o dílo velkého kotorského umělce, malíře L. M. Dobričeviće.

Dnes je kostelík sv. Anny v plném lesku a řadí se mezi nejcennější románské chrámové stavby ve městě.

Téměř ve středu městského jádra historického Kotoru, na náměstí známém jako náměstí Sv. Lukáše (Pjaca Svetog Luke) se nachází malý, ale velmi cenný kostel, zasvěcený evangelistovi sv. Lukáši (Sveti Luka). Podle církevní tradice byl právě sv. Lukáš první, kdo namaloval podobu Panny Marie, a považuje se proto za patrona malířů, včetně malířů fresek. Kostelík je jako svou architekturou, tak i svým umístěním v urbanistickém řešení starého města, stavbou starobylou. Jeho stavba byla dokončena v roce 1195. jejími stavebníky a donátory se staly významné šlechtické rodiny Kotoru, rodiny Baziliů a Dragů. Až do poloviny 18. století patřila katolické církvi, pak sloužila pravoslavným obyvatelů města. K nim patřilo především venkovské obyvatelstvo z lokality Grbalj, který sem pod ochranné hradby Kotoru uprchli před Turky. Ale přesně řečeno sloužila v té době oběma vyznáním, protože vpravo od ikonostasu stál katolický oltář svatého Lukáše. Tak jako několik dalších kostelů na černohorském přímoří svědčí i sv. Lukáš o mimořádné náboženské toleranci zdejšího obyvatelstva.

Stejně jako ostatní staré sakrální stavby Kotoru prošel i sv. Lukáš v průběhu času velkými změnami, takže se v něm úplně ztratila původní románská koncepce, která se dochovala jen v některých jednotlivostech. V polovině 18. století byla k severní části fasády přistavěna kaple sv. Spiridona. Stará zvoniční nástavba byla nahrazena bohatě zdobenou barokní zvonicí.

Ale většina těchto změn byla odstraněna při rekonstrukčních pracích po ničivém zemětřesení v roce 1979. Obnova znamenala návrat k originálnímu vzhledu kostela v době jeho vzniku, tedy na konci 12. století. Byla sice ponechána kaple sv. Spiridona, ale kostelu byla vrácena stará střecha z kamenných desek, tambur kupole aj.

Rozsáhlými rekonstrukčními pracemi prošel i interiér kostela. Byly odborně obnoveny jak fresky nalezené v roce 1971 na jižní straně západního travé, tak i další nově odkryté. Fresek nebylo mnoho, ale zato představovaly mimořádnou uměleckou hodnotu.

K velké obnově došlo i restaurováním ikon na ikonostasu, které byly dílem významného malíře ikon Dimitrije, zakladatele známé školy malířů ikon ze 17. století.

Renovací prošla i kaple sv. Spiridona, především její ikonostas, jehož ikony se pokládají za jedno z vrcholných děl tzv. italo-krétské školy druhé poloviny 18. století.

Ještě jedna sakrální stavba v Kotoru sahá svými počátky do druhé poloviny 12. století. Je to nevelký kostel sv. Michala (Sv. Mihailo), stojící uprostřed města na malém náměstíčku s vysokým topolem. Jak dokázal průzkum prováděný po zemětřesení v roce 1979, stál předchůdce dnešního kostela sv. Michala již v roce 1166. Byl to poměrně velký kostel, větší než byl kostel, který byl na jeho základech postaven ve druhé polovině 14. století. Co bylo důvodem toho, že starý kostel přestal sloužit, není zatím známo, ale zdá se, že dvě slabší zemětřesení v letech 1337 - 1396 rozhodla o nutnosti postavit kostel nový. V letech před velkým zemětřesením v roce 1979 nenasvědčoval vnější vzhled tohoto kostela o tom, že jde o církevní stavbu. Měl vzhled obytného domu a jako takový byl také využíván, byť uvnitř byla původní kostelní konstrukce patrná. Obnova kostela po zemětřesení mu vrátila působivý původní vzhled středověké stavby.

Zdroj informací: www.kotor.org.yu (v současné době nefunkční)

Kotoru jsme se již věnovali v tematických článcích:

• Procházka po kotorském opevnění
• Za zlatými a stříbrnými poklady Kotoru a jeho blízkého okolí
• Kotorské letní slavnosti
• Tradice perastských kapitánů v boce Kotorské
• Bokeljské námořnictvo, nejstarší a nejvěhlasnější sdružení námořníků na východním pobřeží Jadranu